Železnorudný důl Krušná Hora – 2. část

Majitelé a vlastníci
Důl vystřídal několik majitelů, mezi nimi byli například Ottové z Losu, Valdštejnové, Jan z Lobkovic. Až se spolu s křivoklátským panstvím roku 1729 dostal do rukou Fürstenberků. Pro Krušnou Horu to byl začátek velkého rozvoje těžby a zahájení dobývání hlubších poloh ložiska pod hladinou spodní vody. Roku 1772 byla založena první dědičná štola, dnešní štola Josef v Novém Jáchymově.

V průběhu 18. století byly na území podbrdských železáren dva celky, Komorní železárny zbirožské s Fürstenberské železárny křivoklátské. Roku 1842 horní rada příbramského horního úřadu prohlásil: ,,… velká mocnost ložiska, čistota rudy a současně velký směrný a úklonný rozsah rudních poloh staví Krušnou Horu na první místo mezi všemi zbirožskými železnorudnými doly.“

Roku 1827 se stal hutním ředitelem Antonín Mayer, který zavedl řadu opatření, která přispěla k rentabilitě celého podniku. V letech 1849 až 1852 se ročně průměrně vytěžilo při 65 pracovnících 7 500 tun rudy. Díky otevření povrchového dolu na pelosiderit se roční těžba v letech 1867 až 1869 zvýšila na 17 500 tun rudy při 113 pracovnících. Krušnohorská ruda tvořila 46 % vsázky do všech devíti fürstenberských vysokých pecí. Fürstenberské podnikání skončilo současně se zastavením celého železárenského podnikání (tzn. včetně erárního podnikání) v letech světové hospodářské krize v letech 1873 až 1876.

Celý majetek se po nějaké době dostal do vlastnictví České montánní společnosti, to však nic nezměnilo na naplňujícím se osudu závodu. Důl se již nevzpamatoval z důsledků hospodářské krize a povodně, která v 80. letech 19. století těžce postihla obzvlášť Zbirožsko a Křivoklátsko. Provoz byl neustále omezován a nakonec v roce 1889 úplně zastaven.

Po deseti letech došlo k obnovení těžebních prácí na Krušné Hoře, stalo se tak po sloučení České montánní společnosti s Pražskou železárenskou společností. Během období 1. světové války částečně nahrazovali chybějící horníky ruští zajatci a koně, na třídění rudy závod přijal několik žen. Po skončení války se potřeboval rychle obnovit průmysl, a proto se rychle zvedl objem těžby. Bohužel toto období trvalo sotva tři roky, odbyt rudy značně klesl a těžba musela být zastavena.

Po dvouleté přestávce nastal nebývalý rozmach dobývání, začalo se s tříděním a přebírání krevele z odvalových hald, rozšiřovalo se dobývací pole. Dosáhlo se tak průměrné roční těžby 10 190 tun a 800 tun přebírané rudy. I další světová hospodářská krize měla za následek úplné zastavení prací na Krušné Hoře. Provoz dolu byl v plném rozsahu obnoven až v důsledku zvýšených požadavků zbrojního průmyslu v roce 1936.

Po skončení 2. světové války následovalo poslední období činnosti dolu Krušná Hora. Začátkem padesátých let se začalo s velkou investiční výstavbou, rekonstruovaly a dostavovaly se povrchové objekty, modernizovala se doprava v dole, provedl se rozsáhlý geologický průzkum, postavil se vodovod na pitnou vodu, čističky odpadních vod, rozšířilo se sídliště a domky. Těžba dosáhla svého vrcholu v letech 1957 – 1961, kdy se roční těžba vyšplhala přes 385 tisíc tun rudy.

Usnesení vlády v dubnu roku 1965 rozhodlo o zastavení neefektivních provozů v hornictví. V Krušné Hoře se těžila méně kvalitní ruda s nízkou kovnatostí a s vysokým obsahem křemene, proto nebyla optimální pro používání přímé vysokopecní vsázky. Nejschůdnější zpracování se zpočátku zdálo hrudkování, ale i tento způsob se ukázal jako problematický. Proto byl provoz k 1. lednu 1968 zcela zastaven.

Zdroj: Lomy a těžba