PRACOVNÍ ZKUŠENOSTI Z PROSTŘEDÍ KAMENICKÉHO PRŮMYSLU V JIHOAFRICKÉ REPUBLICE
V blízkosti každého lomu, někdy blíže, někdy více opodál, se obvykle nachází tzv. „location“, tedy místo obývané černochy. Náš lom není v tomto ohledu výjimkou. Hned vedle se nachází Oukasie – něco na způsob odjištěné bomby. Píše se rok 2019 a ve vztahu mezi mnou a černochy se toho hodně změnilo. Eben už v lomu nepracuje, opustil nás v dubnu 2018. Od té doby jsme se rozhodli, že se o těžbu budeme starat sami a nebudeme se spoléhat na místní manažery. Do Jihoafrické republiky se vždycky snažíme letět ve třech – já, Zenon a Mietek – a plánujeme si pobyt tak, abychom lom nenechávali bez dozoru déle než 10 dní. To nám umožňuje lom provozovat v souladu s naší vizí.
Je srpen 2019, hodně větrné období, které v JAR předznamenává blížící se příchod jara. Se Zenonem jsme šli domů na oběd. Mezitím nám volá Thys – Búr, který má na starosti práce na jedné z hor. Velmi rozrušen říká, že ochranka začala střílet na černochy z Oukasie. Vyděšením jsem málem omdlel. Nakonec jsem ze sebe vysoukal otázku: „Je někdo zraněný?“ Zavrtěl hlavou. Díky Bohu. Je tu ale jiný problém: těžba v lomu je ochromena, protože vyslanci z Oukasie lidem vyhrožují, že pokud se vrátí do práce, vypálí jim domy, znásilní jejich ženy a zabijí jejich děti. Zůstali jsme stát jako přimražení. Teprve po chvíli jsme se trochu vzpamatovali, nasedli do auta a jeli do lomu.
To, co jsme tam viděli, nás vyděsilo. Z našich lidí byli doslova rukojmí. Bylo tam asi třicet černochů z Oukasie, samé bojovné typy. Ve vzduchu bylo cítit napětí a mohlo se stát doslova cokoli. Museli jsme jednat rychle. Okamžitě jsem nařídil přivolat ochranku a nezvanou společnost jsem dal jednoduše vyhnat. Jakým právem někdo bez mého svolení vstupuje na můj pozemek, ohrožuje mě a mé lidi a ještě se cítí beztrestně. Popravdě řečeno, nebylo s kým mluvit, protože křičeli a byli velmi agresivní. Rudi – druhý Búr, který pracuje ve firmě od jejího založení – mi pouze řekl: „Jacku, až s nimi budeš mluvit, nenech se od nich obstoupit, protože pokud má někdo z nich nůž, může tě bodnout.“ V duchu přemítám: „Co tady do pr… dělám! Stojí tohle všechno za můj a Zenonův život?“ Pak přijde další myšlenka: „Čas na přemýšlení bude později – teď jsem tady a problém je třeba vyřešit hned. Tady a teď!“
Mezitím dorazila ochranka s ostře nabitými zbraněmi, na hlavách kukly a na řetězech psi. Vycvičené psy, které žádné vodítko něco nezastaví, musí je držet na řetěze. Ochranka přijela ve dvou autech – 6 bělochů a 2 psi, což byla ukázka síly, která mi poskytla čas na další rozhodování o zajištění bezpečnosti v této vypjaté situaci.
Asi se zeptáte, co od nás vlastně chtěli? Požadavky, se kterými přišli, byly vyloženě hloupé: propustit 20 lidí – polovinu současných zaměstnanců – a na jejich místo přijmout lidi z Oukasie. Jihoafrické pracovní právo je velmi komplikované. Silně podporuje zaměstnance a zaměstnavatele chrání spíše nedostatečně. Měli jsme do té doby asi 10 žalob podaných bývalými zaměstnanci a pouze jediný spor jsme vyhráli. Nejčastěji jsme propuštěného zaměstnance museli znovu zaměstnat nebo mu vyplatit odstupné ve výši pěti měsíčních platů. A já mám teď před sebou bandu teroristů, kteří po mně chtějí, abych propustil 20 svých zaměstnanců. Z jakého důvodu? Pokud je propustím, budu mít na krku soudní příkaz, abych je do čtrnácti dnů znovu zaměstnal. A budu pak mít 60 zaměstnanců místo současných 40. Jak mám tohle vysvětlit teroristům, kteří mě a moje lidi drží jako rukojmí?
Požádal jsem bílé dělníky, aby zavolali policii a doufal jsem, že útočníky potrestají nebo jim alespoň nařídí opustit náš pozemek. Trvalo poměrně dlouho, než dorazili tři policisté, všichni tři černoši: jedna žena a dva muži. Byl to další příklad toho, jak funguje zkorumpovaná policie a jak se v Jihoafrické republice přistupuje k bělochům.
Zdroj: Kurier kamieniarski
Autor: Jacek Kiszkiel | Publikováno 18. 11. 2020
