Z JINÉHO SOUDKU
Dříve to bylo o soutěži. Teď je to z trochu jiného soudku. Památníky k připomenutí vojáků – hrdinů Druhé světové války. Chce to nějakou vodorovnou formaci a sloup … Vždyť tím podstatným fenoménem je tu přece velikost, nebo ne?
Sláva a odvaha vojáků, kteří obětovali své životy za osvobození naší země, nebyly až tak podstatné. Ani ne jejich statečnost či hrdinství tváří v tvář smrti, ne „Bůh, Čest, Vlast“. Tím zdaleka nejpodstatnějším byla výška pomníku. Je to viditelnější, je to lépe vidět? Toto je určitě dobrý argument, ale pouze poloviční pravda.
Společným rysem památek z minulosti je, že jsou docela pěkné a mnohé jsou velmi dobře zkomponované. Mají správné proporce, postavy vojáků obecně nemají anatomické chyby. Je tu zachycena hybnost, patos, zbraně, boj a nezlomné odhodlání porazit německého vetřelce. S materiálem to bylo jiné: zpravidla se používal kámen a odlitek z bronzu, později se často používaly betonové odlitky, aby se snížily náklady.
Ale forma – v dobrém i horším – byla vždy hájena. Dokonce i v takových případech, jako je Památník vojákům polské armády v hlavním městě z dílny Xawera Dunikowského: při jeho odhalení se tenkrát jeden vysoce postavený stranický soudruh otázal umělce, zda si nemyslí, že nohy vojáka jsou v porovnání se zbytkem těla příliš krátké? A dostalo se mu odpovědi: „To jsou. Kdybyste, soudruhu, prošel bojovou cestu z Leningradu do Berlína, vaše nohy by také do … vlezly! “ A ve skutečnosti: je těžké najít něco víc než krátké nohy osvoboditelů. A třeba i takové skutečně měli.
Možná stála umělci při tvorbě pomníku modelem četa zápasníků z divize Kościuszko? Musí mít krátké nohy, jelikož potřebují mít těžiště nízko, blíže k zemi, aby nebylo tak snadné je povalit na zem.
Válečné pomníky vytvořené po roce 1989 nejsou už tak podařené a půvabné. Umělecké hodnoty u nich hrají druhořadou roli. Prioritou je kamarádství a místo ve stáji u žlabu. Kompozice je obvykle chaotická, jako by podle ovesných vloček ve stylu „dělejte si, co chcete“, a proporce bývají někdy do nebe volající. Ta tam je původní pečlivost, snah o věrné zachycení. Ukazuje se tu spěch a hladový shon po penězích. Nikdo ničemu nevěnuje pozornost. Ani objednatel – zpravidla úředník – se nesnaží, přidat dílu na důstojnosti. Zajímá se pouze o termín převzetí a odhalení. Pak je všechno hluboko v … dole.
Mají takové realizace nějakou přidanou hodnotu? Mluvilo se o vlastenectví. O národní hrdosti, o úctě, ale po polském způsobu.
Současná díla jsou nevábná a provokují otázku: pro koho jsou postavené, když na nich nic není a nic dobrého s sebou nenesou? Nabízím příklad ze svého okolí. Místní kameník se měl předvést, tak udělal, co uměl. Já bych za něco takového svůj život položit nechtěl. Pro srovnání: socha, kterou můžeme spatřit na Powązkách.
Nebudu to dál rozpitvávat. Měl jsem jednou příležitost se s oním umělcem setkat.
Na pozdrav mi řekl: „Ahoj. Jsem Czesław. Postavil jsem osm set památníků ročně. “
Živě se mi připomněl rozhovor Boba Dylane s Mickem Jaggerem, když se poprvé potkali: „Ahoj Dylane. Já jsem Jagger. Mick Jagger. TEN Jagger!“ Na to Dylan odpověděl: „Ahoj. Jsem Dylan. Bob Dylan. Copak tě já zatěžuji svými problémy? “
Zdroj: Kurier kamieniarski
Autor: Rafał Frankiewicz | Publikováno: 19. 05. 2020
