MRAMOR – král antiky

Termín mramor má původ v řeckém marmarein, tj. lesknout se, což byla jedna z podstatných vlastností proslulých antických mramorů. Do češtiny se název mramor dostal z latinského marmor přesmyknutím hlásek.

Vznik a složení

Význam pojmu mramor je složitá věc, v technické terminologii znamená všechny leštitelné vápence a dolomity, a to jak krystalické, tak sedimentární. V petrografické terminologii znamená metamorfit, jehož složení odpovídá krystalickému vápenci nebo dolomitu. Kameníci označují mramorem libovolné leštitelné horniny.

Podle svého vzniku jsou mramory jednak sedimentární jednak přeměněné. Prapůvod (mořský) však mají v obou případech společný, neboť metamorfogenní mramory vznikly kontaktní nebo regionální metamorfózou. Mramory jsou masivní i vrstevnaté, pevné i rozpukané nebo zvrásněné, mohou mít nejrůznější barevnost, která je způsobena rozptýlenými minerály v mikritové hmotě. Nacházejí se tak mramory barvy od čistě bílé přes různé okry (limonit), odstíny červené (hematit), nazelenalé (amfibol, serpentin) nebo namodralé barvy, až po zcela černou (bitumeny). Mramor může být čistě jednobarevný i bohatě vzorovaný s nejrůznějším žilkováním, šmouhami nebo pruhy. Jen na našem území se nachází přes 70 druhů mramorů.

Stavební a sochařský materiál

Mramor se využívá od pradávna jako dekorativní, stavební a sochařský materiál. V antice byl mramor hojně využívaný pro sochařská díla, která byla původně velmi barevně natřená. Čas ale sochám jejich barevnost vzal, a tak se velmi dlouho předpokládalo, že sochy byly vždy bílé. Bílý mramor z okolí Athén se využil na stavbu slavného Parthenónu a athénských propylají. Nejznámější socha všech dob je Michelangelův David, vytesaný z carrarského bílého mramoru. Další známé mramorové sochy jsou Polibek od Augusta Rodina, Dívka před koupelí od Jana Štursy a Vidění sv. Terezie z Avily od Giovanniho Lorenza Berniniho.

Mramory na našem území

Na našem území byly mramory využívány už od pravěku. Důkazem toho jsou nálezy v několika malých lomech na Bílém kameni u Sázavy, kde se z bílého mramoru už v neolitu vyráběly ozdobné předměty jako náramky a korálky. Jde o jedny z nejstarších takových lomů v celé Evropě. V architektuře a sochařství se však u nás začalo mramorů využívat až mnohem později. Asi nejstarším známým dochovaným příkladem použití mramoru jsou zbytky vzorované dlažby ze 13. století v pozůstatcích baziliky v podzemí katedrály sv. Víta v Praze. Hlavní rozvoj těžby a zpracování mramoru v našich zemích nastává zřejmě po příchodu vlašských stavitelů a kameníků v roce 1534, kteří si ze své vlasti kromě nového renesančního slohu přinesli i zkušenosti s dobýváním a opracováním mramoru. Tím byly vytvořeny předpoklady k mohutnému rozvoji používání mramorů, zejména ve výzdobě kostelů a klášterů, i v pozdějším baroku. Další významná éra využívání našich mramorů nastává v druhé polovině 19. století, kdy se začaly uplatňovat ve větší míře i ve veřejných stavbách, poprvé v Národním divadle. Vrcholu dosáhlo využívání našich mramorů v 20. a 30. letech dvacátého století, kdy se rozšiřují staré a zakládají nové mramorové lomy. A tehdy mramory nalézají široké uplatnění ve veřejné a soukromé výstavbě i v sochařství. Po 2. světové válce se náš mramorový průmysl snažil navázat na svoji předválečnou úroveň, ale přes některé nesporné úspěchy se mu ji dosáhnout nepodařilo.

Zdroj: Lomy a těžba