ILUZE JEDNOHO EVROPANA O TĚŽBĚ PŘÍRODNÍHO KAMENE NA AFRICKÉM KONTINENTU

Začal jsem policistům vysvětlovat, co se tu přihodilo. Vyslechli si mě a pak si poslechli výpovědi těch teroristů. Nato policisté k mému překvapení přestali mluvit anglicky a přešli do afrikánštiny. Chovali se nenuceně a evidentně se s těmi loupežníky dobře bavili. Po delší chvíli jsem se jich zeptal, jestli je neruším, a pokud ne, jaký mají policisté názor na řešení naší situace. Nato jsem dostal odpověď, ze které se mi podlomila kolena. Podle jejich názoru sem lidé z Oukasie přišli pokojně demonstrovat. Dost netrpělivě jsem se zeptal, jestli pokojná demonstrace obnáší výhrůžky zapálením strojů v lomu, vypálením domů mých dělníků a zabitím jejich dětí. Nato mi řekli, že to není jejich problém – jsme sousedé a musíme s nimi vycházet. Následně se omluvili, že nemají čas, a odjeli, aniž by situaci jakkoli řešili.

Zůstali jsme s problémem sami. Splnění hloupých očekávání nepřipadalo v úvahu, ale museli jsme se nějak dohodnout. Navrhl jsem jim, ať si za sebe vyberou dva nebo tři zástupce. Po několika hodinách vyjednávání jsme se dohodli, že do konce roku přijmu 5 studentů a vyškolím je, aby mohli získat doklady a povolení k práci jako operátoři vrtných a řezacích linek.

Druhý den ráno jsem opět dorazil do lomu a všiml jsem si, že se dělníci bojí začít pracovat a ukazují směrem k Oukasii. Na okolních kopcích sedí lidé a pozorují nás. Beru telefon a volám oněm vyjednavačům ze včerejška. Řeli mi, že asi ne všichni vědí, že jsme se včera dohodli a že se to hned vyřídí. Moje dělníky to ale nepřesvědčilo. Dokud nezmizí lidé, kteří lom sledují z vrcholků, nikdo z nich do práce nenastoupí. Bez dlouhého přemýšlení jsem nasedl do auta a vyrazil na vrchol „Opičí hory“. Po chvíli přišli Thys a Kally z ochranky, dali mi revolver a řekli, že kdyby se ke mně někdo z nich přiblížil, ať bez rozpaků střílím. Po krátké výměně slov, ani pro jednu stranu nepříliš příjemné, jsem koutkem oka zahlédl, že se moji muži dali do práce a stroje do pohybu. Samozvaní zvědové z Oukasie po nějakém čase z kopců zmizeli a práce v lomu se vrátila k normálu.

Co mě tento příběh naučil? Jasně se ukázalo, že v takových situacích nesmíte „vyměknout“ a nesmíte před černochy ustoupit ani o krok, protože jinak toho velice rychle využijí. A možná to nejdůležitější: i když se to tak na první pohled může zdát, neexistuje nic takového jako bezvýchodná situace, která nemá řešení. TIA!

Zdroj: Kurier kamieniarski

Autor: Jacek Kiszkiel | Publikováno: 18. 11. 2020