Těžba v Obřím dole – 1. část
Albeřičtí speleologové se řadu let zabývají báňsko-geologickým a historickým průzkumem starých důlních děl v Krkonoších, nevyjímaje ani Obří důl, nejrozsáhlejší krkonošskou důlní lokalitu.
Objevili, že masiv Sněžky ukrývá velice zachovalý komplex důlních děl, reprezentující hornictví v Krkonoších zhruba od 16. století do poloviny minulého století. Po mnoha letech úsilí se jeskyňářům podařilo v roce 2004 dosáhnout vysněného cíle – část dolu Kovárna zpřístupnit veřejnosti.
Historie
Podle starých zpráv obchodní cesta do Slezska vedla přes Krkonoše již ve 12. století. Tuto stezku využívali první prospektoři a proto je pravděpodobné, že drobná těžba kovů probíhala již v hlubokém středověku. Nepřímé důkazy máme již z 11. a 12. století z Rýchor a Svobody nad Úpou. Pátrání po takto starých dílech v Obřím dole je však velice komplikované. Hornická činnost zde totiž s různými přestávkami probíhala až do šedesátých let dvacátého století a každé novější dobývání z velké části zahlazovalo činnost starší. Nejstarší doložený záznam o tamním dolování se zachoval z roku 1511, kde se uvádí, že do Trutnova přišli míšenští horníci, kteří se po nezdaru ve štole na Šibeničním vrchu přemístili do Obřího dolu. V roce 1534 žádala společnost sedmnácti podnikatelů o privilegium těžby v Obřím dole císaře Ferdinanda II. Vzhledem k odlehlosti dolů měli v plánu vybudovat huť, stoupu a celou osadu s hostincem, pivovarem a dalším vybavením. Tehdejší vrchlabský pán Kryštof Gendorf z Korutan, císařův poradce ve věcech horních a mincovních, žádost nedoporučil, vznikla by tím konkurence jeho vlastním dolům na železo v Herlíkovicích a Maršově. Jak vyplývá z nálezů, na několika místech těžba přesto probíhala. V roce 1570 důlní podnikatel a prospektor Hans Seyfert zde nalezl mocné polohy měděných, olovnatých a arsenových rud.
Důl Kovárna
Hlavní těžba se soustředila do děl Kovárna a Gustav, které byly nehluboko pod povrchem propojeny. Literatura udává celkovou hloubku dolu 140 m a dosah pod úroveň Úpy 24,5 m. Tento údaj se zatím nepodařilo prokázat, protože při geologickém průzkumu v padesátých letech 20. století byla nejníže položená část dolu zasypána. Hloubka dolu se tedy udává 100 m. Na české poměry to není hloubka nijak velká, ale pro odlehlost a extrémní klimatické podmínky Obřího dolu horníkům velice komplikovala život. Ruda i hlušina byly z hlubin vynášeny ručně nebo jen za použití jednoduchých vrátků či rumpálů. Žádné jiné těžební zařízení ani jeho zbytky se nenalezly a není o nich zmínka ani v historických pramenech. V některých partiích jsou lezecké oddíly – dřevěné konstrukce s plošinami, které jsou navzájem propojeny žebříky. Nešlo o klasické žebříky, těch se našlo pouze několik, ale jednalo se o jednostupé žebříky zvané lezce (silná kláda s vytesanými stupy pro nohy). V dole se dochovaly i pět metrů dlouhé a výstup po nich s necičkami plných rudy nebo koši na zádech musel být téměř kaskadérským kouskem. Dobývalo se ručně za pomocí želízka a mlátku, a nebo sázení ohněm. Nejběžnější palivem bylo místní dřevo a nejúčinnější teplota pro sázení byla okolo 600°C. Na čelbě chodby se při této metodě rozdělal výhřevný oheň, hornina se rozpálila a potom prudce zchladila – polila vodou. Výsledkem byla rozpraskaná, a tedy lépe těžitelná skála. Postup ražby při použití pouze želízka a mlátku byl velmi pomalý, pouze několik centimetrů za den. Ale co se týká ražení za pomoci sázení ohněm, razil se za směnu jeden metr i více. Při sázení velkých komor se pak jednalo o kubické metry odtržené horniny.
Zdroj: www.lomyatezba.cz
