NÁHROBNÍ KAMENY – ROZDÍLNÉ ZPŮSOBY MONTÁŽE V ZEMÍCH EVROPY
Navazujeme na téma rozdílných postupů montáže náhrobních kamenů, kterým jsme se začali zabývat v předchozím čísle našeho časopisu. V tomto článku budeme věnovat prostor zkušenostem ze Skandinávie.
Do Švédska dodáváme náhrobní kameny pro různé typy zákazníků. Někteří jsou typickými montéry, další jsou kameníci. Dá se to vysledovat ze specifikací objednávky a požadavků zákazníka. Montéři mají přísné požadavky: musí být vyvrtány otvory, připraveny montážní tyče (samozřejmě z nerezavějící oceli), dodána lepidla atd. Výrobek musí být zcela připraven k montáži. Obvykle také děláme nápisy a připevňujeme fotografie, připravujeme doplňky jako růže, rámečky, kříže atd. Často se stává, že náš výrobek putuje přímo na hřbitov, kde je okamžitě montován.
Kameníci si objednávají pouze kámen – řezanou a opracovanou žulu, která je zpracována v souladu s objednávkou. Zbytek si udělají sami.
Ve Švédsku platí přísná pravidla pro montáž náhrobků.
Obecně platí, že náhrobní kameny vypadají podobně jako ty naše polské. Odlišnost často spočívá v tom, že podobně jako v Německu ponechávají Švédové velkou část krycí desky pro květiny nebo jiné rostliny. Vyskytují se také náhrobní kameny v „americkém“ nebo „norském“ stylu, nápisy na podstavci a případně malé místo pro „zahrádku“. V jednom a druhém případě je přesně definován průměr otvorů vyvrtaných v žulových prvcích. Montážní tyče musí mít délku 1 m a minimální průměr 12 mm. Tyče jsou připevněny na tabuli, vedeny soklem a zamontované do předem připraveného základu pod soklem. Tato technologie je velmi odolná a pevná. Kromě samotných tyčí se samozřejmě používají také montážní lepidla.
Norové mají na montáž náhrobků úplně jiný názor.
V současné době je v Norsku nejběžnější formou pohřbívání kremace. To v praxi znamená, že náhrobní kámen je postaven obvykle do šesti měsíců od pohřbu. Pohřební obřad je v Norsku zcela jiný než v Polsku. Pozůstalí si s pohřebním ústavem dohodnou celou řadu podrobností týkajících se pohřbu, včetně množství a rozměrů svíček, které mají být při obřadu rozsvíceny, nebo výběrem „deníku“ zesnulého, který je předán účastníkům pohřebního obřadu.
Norské náhrobky bývají v „americkém“ stylu. Jde nejčastěji o prostou nápisovou desku příslušné tloušťky, sokl pro nápisovou desku a podstavec s místem pro květiny. Tato sestava tvoří celý náhrobek. Tloušťka nápisové desky bývá obvykle 12 cm. Některé hřbitovy samozřejmě povolují tenčí desky, ale sami zákazníci si často přejí, aby byla zachována tloušťka „stejná jako u všech“.
Tloušťka soklu se odvíjí od výšky nápisové desky. Do výšky 70 cm má sokl tloušťku 12 cm. U desek o výšce větší než 70 cm je zapotřebí sokl o tloušťce 15 cm. Desky nad 100 cm musí být upevněny ke 20 cm silném soklu. Při všech těchto značných rozměrech – z pohledu našich, polských standardů – se však používá velmi slabá technika montáže.
Nápisová deska a sokl musí mít odpovídající hloubku otvorů a rozteč mezi nimi. Tyče, které jsou použity, musí být z nerezu a musí mít minimální průměr 12 mm. Všechno to zní hezky, ale háček je v tom, že je to celé sestaveno bez základů, lepidel, malt, spon apod. Vše se montuje za sucha. Na norských hřbitovech, kde bývá skalnaté podloží, se zhotoví patka soklu a na něj je umístěn náhrobek. Hřbitovů se skalnatým podložím je v Norsku spousta a tudíž je velká pravděpodobnost, že náhrobek zůstane stabilní. Je ale také dost hřbitovů, kde je podloží méně stabilní. Na takových místech bývá do půdy pod soklem zhotoven výkop o hloubce poloviny tloušťky soklu a sokl je umístěn v této prohlubni. Na něj se položí deska a přidá destička na umístění květin. To vše bez použití jakékoli speciální – nebo dokonce doma vyrobené – metody pevného spojení těchto prvků. Jedinými spojovacími body jsou nerezové tyče, které jsou volně osazeny v otvorech desky a soklu.
U takových náhrobek dochází obvykle po několika měsících v důsledku dosedání zeminy k jejich naklonění. Někteří zákazníci to akceptují a nechávají pomník nakloněný, dokud neohrožuje své okolí. Teprve pak ho nechávají opravit. Lze si snadno domyslet, že je v Norsku oprava a „zvedání“ pomníků značným zdrojem příjmů pro místní kamenické firmy.
Zdroj: Kurier kamieniarski
