Historická tradice kamenosochařů s příjmením Pánek

Historická tradice kamenosochařů s příjmením Pánek

Kamenický rod Pánků je historicky řazen až do 14. (některé zdroje uvádějí 16.) století. Určitě však pracovali Jan Šimon Pánek a jeho syn Jan koncem 17. století na chrámu sv. Jakuba na Starém Městě pražském. Po nich následuje nepřetržitá řada kameníků a kamenosochařů s příjmením Pánek. Tento rod zanechal svou stopu v kamenné kráse pražských a jiných českých chrámů, domů, kašen, pomníků, zahradní i hřbitovní architektury. Pánkové nás obohatili o klasické kamenosochařské, v dnešní době však i o restaurované kamenné objekty a práce slohové. Zajímavostí je, že od roku 1720 do roku 1920 pracoval tento kamenický rod na katedrále sv. Víta. Poté se na toto místo vrátili a ještě v 90. letech minulého století zde Pánkové pracovali. Předtím to byl Vladislavský sál, tereziánské křídlo a románské podzemí a koncem 90. let minulého století Starý palác, Purkrabství a opět katedrála. S dílem Pánků se však setkáme i jinde v Praze a na území ČR.

Slovy spisovatele Adolfa Branalda (napsal před 24 lety):„…muž jménem Pánek, který tak důvěrně zná těla bohyň, anatomii andělských křídel a plastiku obřích svalů, že stačí položit dlaň – a jako by se představili: Žehrovice. Já jsem Pánek. A postava z kamene hned ví své – i když pravděpodobně neví, který Pánek. Teplo, hebkost i puls jí neomylně říká totéž co včera – a včera může být i dvě stě i tři sta let. Tak daleko je k mistru kamenické hutě Janu Šimonu Pánkovi, který dával dohromady svatého Jakuba po velkém požáru v 17. století. Mezi Šimonem z roku 1689 a Bohumilem z dneška klade dlaň na kámen nepřetržitá řada otců, synů a vnuků, cítí jemné chvění pod povrchem, milují se s kamenem, žijí s kamenem, a protože neznají větší rozkoš pod sluncem, odevzdávají jeden druhému pocit, nářadí a život.“

Zdroj: www.ceskestavby.cz