KDYŽ SE TESAŘ PŘEVLEČE ZA KAMENÍKA
Domníval jsem se, že jsem toho v životě zažil už hodně. Během jedné sobotní procházky po „městě žuly“ jsem však spatřil něco, co předčilo mé nejhorší sny. Zdá se, že moje představy o lidské vynalézavosti jsou stále značně omezené.
Co mě přimělo prohlížet si chodník? Co mohlo v samotném centru polského kamenictví tak silně upoutat moji pozornost?
Byla to montážní pěna nestydatě kypící ze spáry mezi krycí deskou a budovou.
Něco takového ovšem samo o sobě ještě nemusí nic znamenat. Naštěstí se tým pracovníků provádějících stavbu sbalil a odešel ještě předtím, než se začalo stmívat, takže jsem měl možnost se sklonit a nahlédnout, jak to vypadá pod jedním ze žulových prvků nově pokládané dlažby. Spatřil jsem … Směsici klínů a pěny.
Jedinou pozitivní věcí je alespoň skutečnost, že byla použita mrazuvzdorná pěna, takže je dílo chráněno před mrazem. Horší ovšem je, že montážní vrstva z pěny nesmí být v takových případech používána jako nosný element. Pěna je měkká a dodavatel – pravděpodobně ve snaze ušetřit – použil 2 cm silnou desku, která se nepochybně brzy zlomí. Jak můžeme vidět na přiložené fotografii, desky jsou v zásadě uloženy na dřevěných klínech. Bravo!
Na něco takového pochopitelně pamatuje norma pro podlahové a schodové desky EN 12058. Instalace tohoto typu desek má být prováděna na maltu odpovídající EN 998-1 (malty na bázi anorganického pojiva) nebo lepidlo podle EN 12004 (cement, disperze a pryskyřičná reaktivní lepidla). Použití pěny je podle normy nepřípustné.
Příčina tohoto postupu je zřejmě naprosto triviální – pracovní tým, který pokládku dlažby provádí, nejspíš každodenně provádí montáže oken, dveří a garážových vrat. Proto asi montážní pěnu považují za univerzální lepidlo. To ale bude těžko poslouží jako omluva, až čerstvě položené žulové desky začnou praskat.
Zdroj: Kurier kamieniarski
Autor: Michał Firlej | Publikováno: 03. 11. 2015
