Sůl kamenná – halit

„Dvě věci jsou nejdůležitější: slunce a sůl.“
(Plinius starší, římský přírodovědec)

Sůl kamenná hrála v naší civilizaci vždy zvláštní roli. Jako ochucovadlo, ale i něco víc, jako by lidstvo instinktivně vědělo, že obsahuje složky, které jsou prospěšné pro jeho zdraví. Lidstvo používá sůl od nepaměti.

Nejstarší těžba soli je doložena z Číny z třetího tisíciletí před n.l. První psaná zpráva o soli se nachází v Knize Jobově a vztahuje se na dobu okolo roku 2250 před n.l. Již v době kamenné byla sůl předmětem výměnného obchodu. „Solné stezky“ protkávaly starověký svět od Mrtvého moře po Indii. Čilý obchodní ruch na evropských solných stezkách panoval až do počátku novověku, jedna z nich vedla ze Solné komory přes Prachatice na sever do Pobaltí. Dodnes existují solné karavany, které dopravují sůl ze solných dolů v Bilmě (Niger) a v Taoudenni (Mali) do měst a vesnic na jižním okraji Sahary a Sahelu. Solné doly leží uprostřed pouště a cesta k nim je pro kamiony velmi obtížná, proto se velbloudí karavany udržely až do současnosti. Sůl byla často i platidlem – Caesarovi legionáři dostávali část svého žoldu v podobě soli. Od nejstarších dob používali některé kulty sůl při náboženských obřadech. Japonští zápasníci sumo zahánějí zlé démony před každým kolem hrstí soli vhozenou do ringu.

Druhy ložisek

Solná ložiska nebo výroba solární soli jsou téměř ve všech zemích světa, ovšem největší světové ložisko soli je oceán. Slanou chuť mu dodává 18 milionů km3 rozpuštěné soli kamenné. Průměrná salinita mořské vody je 36‰ (36 gramů soli na litr), obecně platí, že subtropická moře v oblasti obratníků jsou slanější než polární a to z důvodu vyššího výparu, menšího přítoku sladké vody z řek ad. Nejvyšší slanost vykazuje Rudé moře – 42 ‰, které má relativně málo říčních přítoků, omezený kontakt s oceánem a vysoký výpar. Pro srovnání, slanost Mrtvého moře, které je bezodtokové jezero, je asi 330 ‰.

Zdrojem soli jsou roztoky mořské, jezerní a podzemní vody, jezerní pánve, zvrstvená ložiska a solné pně tzv. solné dómy.

Solární sůl se získává odpařováním vody v umělých nebo přirozených mělkých pánví z oceánů, moří, slaných jezer a pramenů v oblastech s horkým suchým klimatem.

Solanky (mineralizované podzemní vody) jsou buď mořské vody pohřbené při sedimentaci nebo meteorické vody, jež získaly svůj obsah rozpuštěných látek při průchodu atmosférou, zvětralinovým pláštěm a horninami. Lze je rozdělit na chloridové, síranové, karbonátové, smíšené, křemičité, borátové, fosfátové, nitrátové a kyselky. Solanky lze také získávat odčerpáváním z okolí zatopeného solného dolu. Jezerní pánve (typu playas) se solnými jílovitými-písčitými sedimenty leží v aridních oblastech. V období dešťů jsou soli v roztoku v jezerní vodě, která v období sucha vysychá a zanechá po sobě kůru složenou ze solí. (např. Bristol Lake, Searles Lake v Kalifornii; Mexiko)

Zvrstvená ložiska soli jsou výsledkem chemické sedimentace v pánvích vzniklých slabými dlouhotrvajícími pohyby zemské kůry (např. zechsteinská pánev v Evropě, michiganská v Severní Americe) nebo v příkopových propadlinách při kontinentálních okrajích (např. Danakilská nížina v Etiopii, Sergipe v Brazílii) vzniklých za specifických podmínek.

Solné dómy (solné pně) vznikají zvláště v předhlubních pásemných horstev z vrstevních ložisek tlakem nadloží. Zásoby soli v těchto ložiskách byly v 80. letech odhadovány na 16,4 trilionů tun.

Zdroj: Lomy a těžba