NEOGENNÍ VÁPENEC
Pińczowský vápenec, lidově přezdívaný „pińczok“, patří svým zařazením mezi lehký vápenec. Jeho naleziště najdeme jižně od města Kielce ve 40 kilometrů širokém pásu nacházejícím se mezi obcemi Busko-Zdrój a Pińczów. Oblast je bohatá na různě velká naleziště, z nichž největší je lom nacházející se v severní části obce Pińczów.
Pińczowské vápence vznikaly asi před 15 miliony lety v době neogenu, dříve nazývaného třetihorami, v pobřežním pásmu moře. Vznikaly z vápencových schránek měkkýšů, z pozůstatků mořských živočichů a řas z čeledi Lithothamnium – proto se pińczowský vápenec také označuje jako litotamniový.
Střední a jemnozrnné druhy vykazují dobrou odolnost proti mrazu a jsou cenným a vyhledávaným materiálem. Skála v lomu je poměrně měkká a snadno se zpracovává. V minulosti se při zpracování tohoto vápence používaly stejné nástroje jako při zpracování dřeva. Materiá lze také dobře soustružit a hoblovat. Pińczowský vápenec má tu vlastnost, že při dlouhodobému vystavení povětrnostním vlivům mění své vlastnosti a stává se tvrdším a odolnějším.
Je to způsobeno odpařováním vody zachycené v pórech a krystalizací v ní rozpuštěného kalcitu, který tvoří pevnou vnitřní kostru, což zvyšuje celkovou pevnost horniny. Současně dojde na povrchu k vytvoření patiny o tloušťce 1 až 4 mm, která kámen chrání před působením povětrnostních vlivů. Po úplném vysušení získává vápenec tepelné vlastnosti podobné pálené cihle.
Během rekonstrukce cisterciáckého kláštera v Jędrzejowě byl prováděn průzkum starých bloků z pińczowského vápence. Zjistilo se, že během několika staletí dosáhly tyto bloku značné tvrdosti a pevnosti v tlaku dosahující 500 kg/cm2. Staly se tedy postupem času pětkrát odolnějšími, než byly v den svého vytěžení z lomu.
Pińczowský vápenec má v celém Polsku nejdelší nepřerušenou tradicí používání v sochařství a architektuře. Není známo, kdy přesně se s jeho používáním začalo. Nejstarším známým výtvorem z pińczowského vápence je socha volka nalezená při vykopávkách na kopci Wawel pocházející z přelomu 10. a 11. století. Již v polovině 12. století existoval ve Skowronu poblíž Pińczowa velký lom, zřízený pro stavbu výše zmíněného cisterciáckého opatství. Pińczowský vápenec byl v období mezi 12. a 15. stoletím používán také při stavbách ve Wiślici. Sloužil také jako stavební materiál pro stavbu mnoha kostelů v okolí a pro výrobu architektonických prvků a soch světců.
Stojí za zmínku, že na přelomu 16. a 17. století byl Pińczów největším kamenickým centrem v Polsku. Žili zde a tvořili italští mistři – nejprve Jan Maria Padovano, později také Santi Gucci Fiorentino – kteří měli velký vliv na polské sochařství tohoto období.
Vzhledem k tomu, že s pińczowský vápenec se snadno opracovává, umožňuje jeho struktura vytváření těch nejjemnějších detailů. Pevnost získávaná v průběhu času z něj učinila cenný a vyhledávaný materiál. Dokonce se dá předpokládat, že celá polovina všech kamenných soch v Polsku je vyrobena z jemnozrnné nebo střednězrnné odrůdy pińczowských vápenců.
Litotamniové vápence se těžily nejen v bezprostřední blízkosti Pińczowa. V celém regionu podél řeky Nidy je za použití tohoto materiálu postaveno mnoho sakrálních i obytných budov. Jsou mezi nimi kaple, silniční kříže či sochy, které se staly známými památkami známými po celém Polsku. Dominantou regionu je kaple sv. Anny stojící na klášterní hoře, z níž je krásný výhled na Pińczów.
V Kielcích můžeme nalézt jak historické sochy, tak i soudobé artefakty vyrobené z tohoto materiálu, jimiž jsou například socha Sv. Jana Nepomuckého v parku Stanisława Staszica či socha „Biruty“ na křižovatce ulic Staszica a Solna. Příkladem použití pińczowského vápence v současné monumentální architektuře je kostel Sv. Josefa Dělníka v Szydłówku v Kielcích.
Pińczowské vápence se stále těží a zájem o tento jedinečný materiál neklesá.
Zdroj: Kurier kamieniarski
Autor: Jerzy Jędrychowski | Publikováno: 04. července 2017
