IRSKÉ MUZEUM S POLSKÝM NÁDECHEM – 1. část

Jsou časy, kdy vyhledávání zajímavých kamenických projektů na internetu přináší velmi zajímavé výsledky, a jsou také časy, kdy se nic zajímavého neobjeví. Někdy se mi podle dostupných fotografií zdá, že k realizaci některého projektu byl použit kámen, a nakonec zjistím, že byl použit úplně jiný materiál, který kámen pouze imituje. Občas člověk ovšem narazí na opravdovou perlu, která příjemně překvapí.

Tak tomu bylo i v následujícím případě, kdy naši pozornost upoutala zajímavá kamenná fasáda. A dál to bylo ještě zajímavější.

Muzeum středověku v irském městě Waterford (Medieval Museum) se nachází v nejstarší části Waterfordu. Vzniklo v roce 2014 na místě obklopeném budovami z různých historických údobí: středověk, 17., 19. a 20. století. Prostorové omezení poměrně hodně znesnadňovalo vyprojektování budovy, která by nejen splňovala podmínku, že dobře zapadne mezi okolní historické budovy, ale stane se zároveň obohacujícím prvkem kontrastujícím se stávající zástavbou.

Tvar budovy byl předem pevně dán ohraničením pozemku, který byl pro stavbu k dispozici. Byl ve tvaru písmene U s jedním otevřeným koncem směrově orientovaným přímo na východní stěnu katedrály Christ Church. Čelní fasáda je navržena ve tvaru půlkruhu obepínajícího zadní část neoklasicistní katedrály a tvořícího propojení mezi dvěma krásnými náměstími po obou stranách. Výsledkem je skutečnost, že se přilehlá část města proměnila v rušné kulturní centrum přezdívané Vikingský trojúhelník. Muzeu pořádá řadu akcí pro veřejnost a je v něm k vidění např. velice zajímavá sbírka artefaktů z dávných dob.

Ke konstrukci fasády byl zvolen oolitový vápenec Dundry pocházející z lomu na okraji severní části hrabství Somerset nacházejícího se jen několik málo kilometrů na jih od města Bristol v západní Anglii. Volba tohoto typu kamene byla provedena s ohledem na jeho dřívější použití při stavbě sousedící budovy středověké katedrály. Vápenec Dundry navíc umožnil docílit efektu prolomení chladných a ostrých kontur průčelí sousedních budov z 18. století.

Budova byla navržena v roce 2013. Návrh provedla městská architektonická kancelář – instituce ve své podstatě podobná starým známým polským „městoprojektům“.
Ke konstrukci fasády byl zvolen oolitový vápenec Dundry pocházející z lomu na okraji severní části hrabství Somerset nacházejícího se jen několik málo kilometrů na jih od města Bristol v západní Anglii. Volba tohoto typu kamene byla provedena s ohledem na jeho dřívější použití při stavbě sousedící budovy středověké katedrály. Vápenec Dundry navíc umožnil docílit efektu prolomení chladných a ostrých kontur průčelí sousedních budov z 18. století.

Je na místě si položit otázku, proč se do země bohaté na ložiska stavebního kamene dovážel materiál z ciziny. Nejpravděpodobnějším důvodem se zdá být, že někteří z kameníků, kteří pracovali na stavbě místních kostelů, byli Angličané. Angličtí kameníci přicházeli do Irska, jelikož už měli zkušenosti se stavbou a výzdobou velkých kamenných kostelů, které byly v Irsku v té době ještě poměrně novým fenoménem. Angličtí kameníci znali „svůj“ kámen velmi dobře. V Irsku zjistili, že místní kámen je jiný – tvrdý vápenec, který se obtížněji zpracovával. Řada těchto kameníků pocházela téměř jistě ze západu Anglie, protože architektura katedrály Christ Church v Dublinu i jiných staveb z tohoto období se podobá architektonickému stylu, který známe ze západní Anglie. Lze tedy předpokládat, že pro usnadnění své práce si s sebou kameníci také přivezli kámen, který už dobře znali. A to mohlo být důvodem, proč se v Irsku vyskytuje vápenec Dundry.

Vraťme se ale k zpět k popisu naší stavby.
Zakřivená fasáda působí jako obrovská „skládačka“ – žádné dva kameny nejsou stejné, každý je jedinečný a individuální.
Zdůrazněny jsou oba vrcholy viditelné z přilehlých náměstí. Šest metrů vysoká socha Naší Paní z Waterfordu, vytesaná na západním vrcholu, spočívá na malé sponě ze třináctého století nalezené na tomto místě během archeologických vykopávek.

Při vstupu do hlavního vchodu se návštěvníkům budovy skrze skleněné obrazové panely naskytne pohled na zachovaný sál Choristers nacházející se v dolní časti. Umístění posuvných prosklených prvků umožnilo otevřít pohled z interiéru přízemí směrem na katedrální náměstí. Tím se docílilo dojmu, jako by vůbec neexistoval předěl mezi interiérem budovy a náměstím.

Jedním z úkolů projektu bylo začlenit skloubit nově vybudovanou stavbu s rázem středověké architektury podzemního sálu Choristers. Při vnitřním uspořádání musela být brána v úvahu topografiie a umístění sousedních budov.

Budova má čtyři podlaží. V přízemí se nachází vstupní hala, prodejna a recepce. Dvě patra nad přízemím se nacházejí výstavní galerie a audiovizuální sály. V nižší úrovni přízemí je situován multifunkční prostor, skrze který je přístup do sálu Choristers.

Celá konstrukce byla navržena výhradně jako betonová. Paleta použitých materiálů se omezila na beton, irský dub pippy, velšskou břidlici a na fasádu výše zmíněný kámen Dundra.

V roce 2014 získalo muzeum řadu ocenění, včetně ceny LAMA v kategoriích „Nejlepší veřejná budova“ a „Nejlepší dědictví“ a také Cenu International Civic Trust 2014. Tento fantastický výsledek je plodem spolupráce lidí z různých prostředí: architektů, umělců, historiků, inženýrů a řemeslníků – skrze spolupráci odborníků z různých oborů bylo možno tento ojedinělý projekt zrealizovat.

Na závěr jsme si nechali ty nejzajímavější informace. Projektanty tohoto objektu byli polští architekti: Bartosz a Agnieszka Rojowští a Rupert Maddock – městský architekt. Bylo to pro nás zajímavé zjištění. Proto jsme je kontaktovali a zeptali se jich na cestu k dosažení tohoto úspěchu v Irsku i samotnou realizaci projektu.

Zdroj: Kurier kamieniarski

Autor: Dariusz Wawrzynkiewicz | Publikováno: 03. července 2019