O ČEM VYPRÁVĚJÍ ZDI?
Při přípravě fotografického materiálu pro svou publikaci „Kámen v architektuře świętokrzyského regionu“, navštívil jsem několik desítek architektonických objektů, na jejichž výstavbu byly použity místní horniny. Z nich největší skupinu tvoří kostely. A právě tam jsem nacházel podivné, poněkud tajemné znaky, které se dochovaly na površích kamenů, z nichž byly tyto sakrální stavby postaveny. Výrazně se lišily od obrazů a rytin, jaké obvykle nacházíme v kostelních interiérech.
Kresby, které jsem viděl, byly v podstatě značky či čárkované obrazce, často s vloženými iniciálami. Říká se jim „hrnčířské značky“ a nejčastěji je umisťují stavitelé budov. Jde o určitý druh podpisu, který plní funkci identifikace a zpravidla také vypovídá o postavení autora v místní komunitě. Lze je také považovat za podpisy dodavatele potvrzující jakost poskytovaných služeb. V dobách, kdy neexistovaly webové stránky, jejichž prostřednictvím by bylo možné propagovat produkty dané společnosti, plnily tuto úlohu právě hrnčířské značky.
Hrnčířské značky byly chráněny ochrannými známkami a každý řemeslník byl povinen zaregistrovat si svou výrobní značku.
Další typ vyrytých značek představují miniaturní epitafia – informace o pohřbeném na církevních hřbitovech. Podařilo se mi najít velmi zachovalé nápisy na zdi kostela Sv. Zikmunad v Szydłowci, kde se dochovalo několik desítek příkladů takovýchto znaků vyrytých jak zvenku na zdi kostela, tak na ohradní zdi okolo kostela. Jde o typ nápisů nazývaných graffiti. Tímto způsobem byla na přelomu 16. a 17. století připomínána jména a data úmrtí lidí pohřbených u kostelní zdi, kteří si nemohli dovolit samostatný náhrobek.
Zhotovení hrnčířských značek a graffiti bylo možné díky vlastnostem materiálu, ze kterého byly budovy postaveny. Jednalo se zejména o pískovec – jurský i triasový – a v celém jihovýchodním Polsku používaný pińczowský vápenec. Tato surovina byla poměrně měkká, zejména během prvního období po vytěžení.
Opravdovou raritou, které si lze povšimnout na zdi kolegiálního kostela v Opatowě, jsou dlouhé či kulaté stopy v pískovci, z něhož byly provedeny bloky staveb. Souvisí to s pohanskou vírou, v niž existoval zvyk rozdělávání posvátného ohně. Tento zvyk sahá zpět do předkřesťanských časů a místy přetrval až do 19. století. Jedná se o oheň, který byl získán na Bílou sobotu před Velikonocemi třením kusů dřeva o zeď kostela. Tento zvyk, přestože byl posvátného charakteru, měl svůj původ odvozený od starých slovanských kultů.
Prostřednictvím svých článků bych rád vybídl návštěvníky historických budov, aby si podrobněji prohlíželi zdi těchto staveb. Mohu vás ujistit, že kromě nápisů typu „Byl jsem tady“ nebo „Miluji Jolku“ bude možné narazit na jedinečné „perličky“ pocházející ze vzdálené minulosti.
Polské slovo pro hrnčířskou značku „gmerk“ pochází z německého slova Gemerk (znak) a je označením pro osobní nebo rodinný symbol umísťovaný na předmětech, výrobcích a budovách. Původně to byla značka hrnčíře a kameníka, kterou výrobci označovali svá díla.
Nejstarší značky pocházejí ze starověkého Řecka, kde je můžeme najít na kamenných prvcích budov. Pravděpodobně byly používány k označování prvků za účelem usnadnění jejich montáže. Od poloviny 12. století byly využívány ve stavebních dílnách.
Časem se hrnčířské značky staly ekvivalenty erbů používaných měšťany. Bývaly umísťovány na pečetidla, pečeti a řemeslné výrobky.
Hrnčířské značky plnily funkci podpisu a měly tři funkce: identifikační, právní a pamětní.
Mezi jeho právní funkce patří: funkce označení vlastnictví, funkce označení výrobce – řemeslná charakteristika (výrobce, který pečuje o značku svého výrobku, který jej reprezentuje). Z tohoto důvodu byly výrobní značky chráněny zákonem a stanovy cechu ukládaly každému řemeslníkovi povinnost zaregistrovat si tuto ochrannou známku.
Hrnčířská značka plnila rovněž archivační funkci a měla sloužit dalším generacím osoby k připomenutí majitele v místech, kam z estetických důvodů nebo prostě z důvodu nedostatku místa nebylo možné umístit podpis. (*)
Zdroj: Kurier kamieniarski
Autor: Jerzy Jędrychowski | Publikováno: 17. září 2018
